Jedničky dávám jen výjimečně

Na můj vkus až moc často potkávám učitele, kteří mi říkají, že jedničky dávají jen výjimečně a za odměnu.

Já vím, známky jsou nejjednodušší. Dítě přijde ze školy, rodič se zeptá: „Jakou jsi dostal známku?“ Koukne do žákovské knížky nebo online systému a následuje doplňující otázka: „A co dostal sousedovic Franta?“ A srovnávají.

A srovnávají i učitelé. Nikoliv pokrok jednoho konkrétního žáka za určité období, ale žáky mezi sebou.

Co by tedy reálně mělo být jedním z cílů školy? Kdybych to zjednodušil, tak naučit žáky učit se. A aby takovou potřebu měli i mimo školu či kdykoliv v budoucnu. Získávat informace, pracovat s nimi, ověřovat je, prostě touha po vědění. Zároveň bychom měli chtít docílit toho, aby žák sám byl schopen zhodnotit, zdali se naučil to, co si na začátku vytyčil. To není jednoduché, chce to práci a bolí to. Pak ale sám žák přebírá zodpovědnost za své vlastní učení a známky zase až tak nepotřebuje.

Známky bez kontextu jsou jen nicneříkající čísla.

Jo, a ještě k těm rodičům. Mnohdy by stačilo, aby se rodič dítěte po příchodu ze školy zeptal: „Co ses dneska ve škole dozvěděl?“

A na závěr jedna učitelsky humorná anekdota z knihy Zavádění formativního hodnocení od Dylana Wiliama:

Před mnoha lety upozornil Hugh Mehan na to, že konverzace, které se odehrávají ve třídě, se často značně liší od těch, které se odvíjí mimo třídu. Následuje ukázka běžné konverzace mimo třídu:
Učitel: Kolik je hodin?
Žák: Půl třetí.
Učitel: Děkuji.

Další ukázkou je rozhovor, který se může odehrát pouze ve třídě:
Učitel: Kolik je hodin?
Žák: Půl třetí.
Učitel: Výborně.